Do zpráv na náš Facebook přišel článek od Jana Trávníčka, redaktora MusicServer.cz o jeho nedávné zkušenosti s NHL. Přišel mi velmi zajímavý, proto jsem se ho rozhodl vydat. Do textu jsem nijak nezasahoval, ponechávám ho ve stejném znění, jak přišel. Příjemné čtení.
Nejsem sportovní redaktor. A vlastně toho o NHL moc nevím. Když pominu sbírání kartiček v devadesátkách, tak můj nejčastější kontakt s hokejem byl na PlayStationu. Tam jsem od legendárního dílu k roku 1999 hrál rekreačně snad všechny následující ročníky, až po ten aktuální, na jehož obalu se směje jistý Auston Matthews. A skoro pokaždé jsem si k tomu hraní vybral Detroit Red Wings. Dodneška si pamatuju, jak byl Sergei Fedorov jedním z nejrychlejších hráčů a dával soupeřům většinu gólů. Extraliga mě nikdy nezajímala, před asi deseti lety jsem byl poprvé a naposledy na zápase, kde Valašské Meziříčí, kde jsem tehdy studoval, hrálo už ani nevím proti komu. Nebavilo mě to. Stejně jako různé šampionáty typu mistrovství světa a olympiády, kde se mi z těch „flastenců“, kteří tím žijí, dělávalo spíše šoufl.
Za to jsem ale vždycky žasnul, když jsem náhodou chytl v televizi Branky, Body, Vteřiny a tam bylo pársekundové shrnutí nočních zápasů z NHL. Těch několik vteřin, během nichž se objevily nejlepší góly uplynulého dne mi stačily k tomu, abych se považoval nikoliv za fanouška hokeje, ale příznivce NHL. A už tehdy, nějakých těch dvacet roků zpátky jsem zatoužil potom, jít se jednou podívat na Red Wings naživo. A možná že by to zůstalo i snem, nebýt skutečnosti, že jsem si před rokem pořídil kabelovku kvůli Formulím a ve finále skončil u toho, že jsem sledoval každý druhý zápas NHL, který jsem v televizi v posledních pár měsících náhodou chytl. A postupně zase začal zjišťovat, kdo jsou hvězdy dnešní NHL, v jakých týmech hrají Češi, kdo vede jaké statistiky a celkově se až v tom posledním roce začínal v NHL zase trochu orientovat. Mezery mám stále, třeba ještě vůbec nevím, jak vlastně fungují farmy. Ale to si dostuduju.
Ovšem až teď, na dovolené v Torontu, se mi poprvé podařilo vidět celý zápas naživo a to rovnou s mým nejoblíbenějším týmem. Mou ambicí ale není popsat vám, jak ten zápas probíhal. Ani to neumím. Jedenáct let píšu o muzice pro musicserver.cz a to je to místo, kde jsem doma (report z koncertu Lizzo a Demi Lovato v Torontu tam brzy vyjde). Jen jsem chtěl pro začátek vykolíkovat prostor těch skromných znalostí, které jako laik mám a pomoci vám nastavit očekávání od tohoto článku. Co totiž ve skutečnosti chci, je zprostředkovat vám, jaké to je, vidět NHL naživo, popsat rozdíly u sledování zápasů v televizi versus přímo na místě a dát pár praktických tipů všem těm, kteří podobně jako já přemýšlejí o tom, jestli stojí za to ty peníze dát.
A začal bych rovnou u nákupu vstupenek. V Kanadě se na většinu kulturních i sportovních akcí dostanete pomocí Ticketmasteru, ten tady ale funguje jinak, než jsme (zatím) zvyklí z České republiky. Lístky si koupíte na webu a následně máte za úkol je odtamtud takzvaně transferovat do mobilní aplikace zmíněné firmy. Jenže tu aplikaci si nelze stáhnout, pokud máte v Česku zakoupený telefon, existuje tam jakési regionální omezení, které se mi nepodařilo obejít. Také zapomeňte na to, že byste si zdejší kód stáhli jako PDF a vytiskli ho, případně si udělali alespoň snímek obrazovky telefonu, abyste ke vstupence měli přístup i bez spotřeby mobilních dat. Nebo si třeba otevřeli vstupenky v mailu a prokázali se tímto. Nic z toho prostě nejde.
Zdejší zabezpečení ve snaze zabránit prodeji falešných vstupenek nebo přeprodeji už zakoupených lístků, o němž by ale pořadatel akce nevěděl, prostě není možné. A pokud se z jakéhokoliv důvodu dostavit na akci nemůžete, musíte přeprodat vstupenky opět skrze Ticketmaster. Nelíbí se vám to? Smůla. Je jen otázkou času, než podobný systém bude spuštěn i v ČR. Coby zahraniční účastník tak máte jedinou možnost, jak problémy mobilní aplikace obejít – musíte si v telefonu otevřít prohlížeč, tam se přihlásit ke svému účtu na stránkách Ticketmasteru a vstupenky si v prohlížeči zobrazit. Jinak to prostě momentálně nejde.
Toronto má aktuálně tři nejdůležitější sportovní týmy – v hokeji jsou to Maple Leafs, v basketbalu Raptors a v baseballu Blue Jays. A nutno říct, že kanadská metropole sportem žije. Nosit tady sportovní dres je skoro povinnost, nebál bych se říct, že snad každý třetí člověk, kterého v centru města potkáte, bude mít na sobě merchandise od jednoho z těchto tří týmů. A vůbec nejčastěji jsou to právě Blue Jays.
Zatímco hokej nebo basketbal sdílí zdejší Scotiabank arenu, která je skoro stejně velká jako pražská O2 arena a z hudebních vystoupení bude v následujících dnech patřit například Iron Maiden, Bryanu Adamsovi, Arcade Fire nebo stand-up vystoupení Kevina Harta, tak o pár stovek metrů dál nacházející se Rogers Arena, ve které kromě baseballu hráli třeba Imagine Dragons nebo Lady Gaga, má už kapacitu bezmála padesáti tisíc lidí. A zdejší obyvatelé modré sojky absolutně milují. Přenosy z baseballu uvidíte v barech, v obchodních centrech a dokonce i nejeden z návštěvníků NHL si o pauzách mezi třetinami pouštěl přenos právě ze zápasu místních baseballistů proti týmu Seattlu.
Oproti tomu fanoušci Raptors mají mezi obyvateli Toronta minimální zastoupení, lidi v jejich merchi skoro nepotkáte. A to i přesto, že to byli právě Raptors, kdo v roce 2019 zvítězil v lize NBA. Možná za to ale může i větrné počasí, k tomu se basketbalové nátělníky opravdu nehodí. Příznivci Maple Leafs čekají na Stanley Cup o poznání déle než dinosauři. Zatímco jejich soupeři z Red Wings ho zvedli nad hlavu naposledy v roce 2008, tak pokud se to javorovým listům nepodaří letos, překonají rekord New York Rangers, kteří na něj čekali 54 let (a dočkali se ho v roce 1994, od té doby zase jen doufají). Maple Leafs tak mají čekání zatím jen o rok kratší, naposledy se to týmu podařilo v roce 1967. S hvězdou formátu Austona Matthewse jsou ale tomu vytouženému vítězství zase o krok blíž.
„Tak ty bys chtěl dres Red Wings, jo? Tak to si zajeď do Detroitu frajere, ten tady nemáme“, odpověděl mi posměšně jeden z prodavačů, když jsem se ho v jednom z mnoha stánků zeptal, kde bych ho ve zdejší aréně mohl koupit. A bylo to asi největší zklamání, které jsem z celého hokejového zážitku měl. Zatímco nějaké ty starší dresy Maple Leafs koupíte i ve zdejším obchoďáku, s Detroitem máte smůlu. Nutno ale říct, že pro milovníky suvenýrů tady vážně je z čeho vybírat. Triček, mikin, bund, tepláků a čepic je tady tolik druhů, že si nebudete umět vybrat. Taky tady ale najdete plastové sošky kapitána Johna Tavarese, hokejky dětské i skutečné, snad deset různých druhů puků, přívěšky na klíče, povlečení, otvíráky, keramické hrnky, termohrnky, ponožky a taky nádherné zarámované fotky s podpisy, které se tady draží. A samozřejmě dresy.
A všechno je to pořádně cenově přepálené, sám jsem nedopatřením odposlechl rozhovor dvou místních, kteří nákup vzdali, protože se jim za to nechtělo tolik dávat. Třeba modrá polokošile s logem na srdci vyjde na dva tisíce, termohrnek stojí patnáct stovek, zimní čepice pětikilo. I tak je tam ale ve všech stáncích s merchem narváno. Velmi dobrý pozor si ale dejte na nákup dresu – jednak si dopředu rozmyslete, jestli chcete mít na zádech jméno a číslo konkrétního hokejisty nebo naopak jen logo týmu. A hlavně si dejte pozor na to, jaký dres vlastně kupujete. Ty oficiální, pravé dresy, tady vyjdou v přepočtu na zhruba pět tisíc korun. Když se ale spokojíte s replikou, která je pro laika skoro k nerozeznání, koupíte je ve vedlejším stánku za polovičku.
Přiznávám, že jsem se v nově zakoupeném dresu Maple Leafs cítil v hledišti trochu jako zrádce. Kdyby ale ta možnost v aréně byla, koupil bych si dresy obou týmů. Na zápas jsem totiž nešel jen jako příznivce Red Wings, ale také jako fanda Austona Matthewse. A když jsem konečně nakoupil a u toho prošvihl zahájení s hymnou, kterou poprvé od roku 2006 nezpívala Martina Ortiz Luis, které před sezónou skončila smlouva, mohl jsem jen zírat na to, jak se Scotiabank celá oblékla do modré. No vážně. Fanoušky v dresech Red Wings byste mohli počítat na prstech. Těch pár desítek lidí ale zase budou vyloženě skalní příznivci. Jak jsem se totiž dozvěděl od místních, tak cestování za milovaným klubem po stadionech v USA a Kanadě se tady moc nenosí. Ty vzdálenosti jsou totiž obří, daleko větší než v Evropě a málokdo si to může dovolit. Toronto není Kometa. Wings tak neměli žádný svůj vlastní sektor, jako jsem to viděl na fotbalovém zápase Manchesteru City proti Chorvatům v Británii. Asi to ale není potřeba. Zdejší hokejové publikum je civilizovanější.
Nejen, že se tady snad nikdo neporval, ale nenajdete tady ani žádné bubny, které jsou na zápasech zakázané. Vodit tady na zápasy děti je tedy nejen přirozené, ale také chtěné. Potkal jsem chlapíka, který měl na tričku nápis „Prožívám si tu svůj velký sen. Jsem na hokeji se svou dcerou“. Děti v dresech Maple Leafs jsou navíc vděčnými objekty kamer, které rády baví diváky jejich bezprostředním nadšením. A vůbec, chcete-li prožít svých pár vteřin slávy a objevit se na kostce u střechy a tím pádem i v televizi, zapomeňte na dres. A převlečte se místo toho třeba za Pikachu. Nebo si na sebe vezměte s dalšími dvěma kamarádkami stejný tygrovaný svršek, jako to právě udělaly zdejší fanynky. Kameramani si vás už najdou.
Pro ty, kteří NHL běžně nesledují, je třeba ještě dodat kontext. Před každou sezónou NHL probíhá takzvaná pre-season, tedy období jakýchsi tréninkových zápasů, které slouží k tomu, aby si trenéři vyzkoušeli, jak nejlépe poskládat sestavy do soubojů, kde už se bude hrát o body. Coby nováček v týmu tak můžete zazářit a dostat více prostoru v sezóně a nebo si tady v podstatě můžete podepsat ortel. Bývá zvykem hrát s každým protivníkem dvakrát. 6. října se tedy hrálo na ledě Detroitu, kde domácí pro mnohé možná překvapivě vyhráli 4:2, o den později se celá mašinérie naopak přesunula do (na zdejší poměry) nedalekého Toronta, kde na modrobílé čekal poslední přípravný zápas před začátkem sezóny.
A důležité je zmínit to především proto, že zatímco v Detroitu hrály jeho největší hvězdy, které pak do Toronta vůbec nepřijely (v útoku Dylan Larkin, Tyler Bertuzzi, Michael Rasmussen, německý mladíček Moritz Seider, ale i náš Dominik Kubalík, v brance pak brankář Alex Nedeljkovic) a naopak v něm řada hvězd Toronta chyběla, v tom následujícím zápase to bylo přesně naopak. S jedinou výjimkou. Kapitán Maple Leafs a jeho – snad to můžeme říct naplno – druhá největší hvězda – John Tavares, je momentálně zraněný a do zápasu nenastoupil.
Kdo NHL sleduje alespoň okrajově, ví, že Detroitu se v posledních letech moc nedaří. Někdejší sláva Motor City upadla, automobilky odešly a s nimi jak lidé a pracovní příležitosti, tak peníze z městské kasy. Red Wings se proto nachází spíše v dolních částech tabulky, nemohou si dovolit přitáhnout ty nejlepší hvězdy a nevypadá to, že by se na tom mělo v blízké budoucnosti cokoliv měnit. Samotný zápas jejich „B-týmu“ navíc ukázal, že fandit týmu je momentálně ještě složitější, než držet palce Ferrari v letošní sezóně Formule 1.
Při samotném sledování zápasu jsem si všiml několika rozdílů oproti televiznímu přenosu. Předně – kupovat si lístky do druhého patra, tedy až kamsi ke střeše, je nesmysl. Z hokeje nic neuvidíte a spíše než na dění na hřišti jste odkázání ke sledování záběrů kamer na kostce u střechy. A to už můžete rovnou zůstat sedět doma a koukat na televizi, moc velký rozdíl v tom nebude. Naopak sezení v prvním patře ochozů je velmi vděčné, jen bych si příště pohlídal, k čí brance to budu mít blíž. Seděl jsem v sektoru 107, v první a třetí třetině jsem to tedy měl blíž k brankáři Maple Leafs. Což byla škoda, většina dění se totiž odehrávala u branky rudých křídel, kam naopak zase tak dobře vidět nebylo. Pokud tedy půjdete na zápas, který má jasného favorita, kupte lístky tam, kde čekáte, že bude padat nejvíc gólů.
U brankoviště Maple Leafs se toho totiž většinu zápasu mnoho nedělo. Skóre sice otevřel Pius Suter, jinak ale modrobílý brankář neměl moc co na práci a zbývajících osmnáct střel Red Wings bez problému pochytal. Pro úplnost bych ještě dodal, že Jacka Cambella hrajícího za javorové listy od roku 2020 až do letoška vystřídal v brance dvojnásobný vítěz Stanley Cupu Matt Murray, který své nejúspěšnější roky pojí s týmem Pittsburgh Penguins. Do Toronta ale přešel po ročním kontraktu s pět hodin autem vzdálenou Ottawou.
Na druhé straně stál s číslem 34 Victor Brattström. Pro pětadvacetiletého Švéda je dvouletý vstupní kontrakt s Red Wings první zkušeností v NHL, budu se ale divit, pokud by po včerejšku dostal na ledě více prostoru než zavedená brankářská dvojice Alex Nedeljkovic a Ville Husso.
Co se týká samotné hry, bohužel ze strany Red Wings nebyla příliš silná. Přirozeně jsem sledoval hlavně Čechy – Filip Zadina v roli pravého křídla byl skoro neviditelný, Jakub Vrána, coby levé křídlo měl krásnou ránu zhruba deset minut před koncem, jinak ale hra křídel připomínala spíše takovou českou plácanou, kterou jsme viděli na posledních mistrovstvích světa. Žádné pořádné akce z jejich strany k vidění nebyly a skoro to až vypadalo, jako by se snad báli jít do útoku. Když už se tam někdo vypravil, tak buď v obležení obránců zjistil, že nemá komu přihrát, protože zbytek zůstal vzadu a nebo se naopak přihrávalo tak dlouho, že se u toho zapomínalo střílet na bránu. Skoro jako by si hráči na sebe nechtěli vzít zodpovědnost za to, že to budou právě oni, kdo se netrefí.
Ze soupisky mi utkvěli docela šikovná dvojice Jordan Oesterle, vycházející hvězda Moritz Seider a samozřejmě autor jediného gólu Pius Suter. Přirozeně jsem sledoval i Givaniho Smithe, jednoho z mála hokejistů tmavé pleti, na můj vkus ale na ledě nepředvedl nic, co by jej mělo opravňovat k účasti v dalších zápasech. Mnohokrát jsem jej „načapal“, jak se za pukem nežene jako soupeři, bruslil pomalu a často střídal. Pokud bych tedy měl označit hokejistu, který mě tam štval, byl to právě on.
Ale pak tady byla hra v režii Maple Leafs. A to bylo úplně jiné pokoukáníčko. A pochopitelně za něj mohl především Auston Matthews, momentálně jeden ze tří nejlepších hráčů NHL vůbec. Třetí nejlépe placený hráč, který v minulé sezóně nastřílel šedesát gólů, tedy nejvíc, co se kdy komu v dresu Maple Leafs povedlo, vyvolával pozdvižení pokaždé, když se objevil na ledě. A byl na něm hodně. Jeho hra byla dynamická, plná nápadů a když se něco na ledě dělo, byl to často právě on, kdo za tím stál. Bylo úžasné vidět hráče, který když vidí, že před bránou stojí kromě brankáře i další hráči a tak jediné volné místo je pouze u brankářova ramene, tak to tam prostě napálí. Dva góly, titul hvězdy zápasu a hlavně neuvěřitelná lehkost, s jakou pětadvacetiletý rodák ze San Ramon v Kalifornii hrál, z něj učinily jeden z highlightů celého večera. Vždyť on si u většiny akcí ještě stíhal přežvykovat zubní ochranu, jakoby vůbec o nic nešlo. Neskutečný hráč.
Výborný tvůrce hry byl také William Nylander, rovněž autor dvou gólů. Zaznamenal jsem ale pěkné výkony také od Denise Malgina, který vstřelil gól, dále také od Nicholase Aube-Kubela, Mitchella Marnera, Morgana Reilleyho, nebo našeho Davida Kampfa. Další český rodák, Filip Král, nasazen nebyl. Zmínil bych taky parádní otočku Rasmuse Sandina a výbornou práci Marka Giordana v obraně. Asi tedy nepřekvapím, když řeknu, že jsem přišel na stadion jako fanda týmu Red Wings a obdivovatel Matthewse, odcházel jsem ale jako příznivce obou formací.
A hodně tomu pomohla i atmosféra. Samotného mě překvapilo, že z místa, kde jsem seděl, jsem kostku u stropu skoro nevnímal a soustředil se na dění na ledě. A díky zapojení do dění jsem až po zápase zjistil, že jsem vůbec neviděl ani jednoho z koučů, natož třeba ještě i generálního manažera Wings a hokejovou legendu Stevea Yzermana, na kterého jsem se hodně těšil. Není čas to sledovat. Ochranné plexisklo je nižší, než se v televizi zdá a všechno je to tak nějak blíž. Dva puky skončily za sklem, hodně mě ale bavilo vnímat zvuky. Klepání hokejek. Přesné přihrávky zejména v režii Leafs. Skluzy. A rány do mantinelu. A ta bitka, kterou se snažili vyvolat Bunting s už zmiňovaným hříšníkem Smithem, byla taky skoro hmatatelná.
Taky ale mnohem silněji vnímáš to ticho. Tím, že naživo neexistuje komentátor se zásobou fun-factů, vynikne daleko víc, jak tichý hokej někdy je. Je to zvláštní. Ovšem stačí, aby se rozjela nějaká akce na bránu a stadion doslova vibruje. Zklamané „oooh“, když to nevyjde nebo naopak vstávající a tleskající tribuny pokaždé, když dají domácí gól nebo když Matt Murray uchrání brankoviště od soupeře, o tom je NHL. To jsou ty důvody, proč chcete být u toho.
Překvapilo mě ale i to, jak vypadají naživo momenty, které do televize nejdou. Všechny ty přerušení kvůli vhazování nebo reklam. A zatímco v pražské O2 areně jsem na letošním Eurobasketu sledoval, jak moc vypiplané to všechno pozlátko je – že tam jsou roztleskávačky, tanečníci, soutěže pro diváky, kiss kamery a spousta dalších věcí, v Torontu se tohle všechno zúžilo na moderátory a maskota, kteří střílí divákům trička, jedno vtipné video, poctu Joe Bowmenovi ke čtyřiceti letům jeho práce a pak ještě soutěž pro trojici fanoušků, která měla co nejrychleji přeběhnout led ze strany na stranu podle toho, jestli zrovna svítilo červené nebo zelené světlo. A k tomu samozřejmě všechny ty písničky nebo měřiče hluku, které pro podporu atmosféry docela fungují. A velmi jsem ocenil, že jen pár řad přede mnou se nacházel srdcař, který odpočítáváním rozpumpoval arénu hned k několika mexickým vlnám. To byla úžasná podívaná.
Jinak ale drtivou většinu pauz obstarali buď asistenti uklízející sníh nebo v přestávkách led křížující rolby. Musím tedy uznat, že Eurobasket má pauzy vychytanější. Sám jsem zvědav, jestli na tom NBA, která mě na stejném místě čeká dnes, bude při zápase Toronto Raptors vs. Chicago Bulls obdobně.
Ten vůbec nejsilnější dojem ale mám z toho, že to naživo strašně rychle uteklo. A taky, že stojí za to, u toho být osobně. O britském festivalu Glastonbury se traduje, že samotný festival je mnohem důležitější než kdokoliv, kdo na něm kdy bude hrát. S NHL to vnímám podobně. Je velký zážitek vidět naživo kteroukoliv z hvězd, kvůli které jste si koupili lístky. Mnohem silnější efekt má ale to, že na led nastoupí hokejisté v dresech, které jsou ikonické a je úplně jedno, kterému týmu patří. Pokud to ale jsou ty tradičnější, jejichž loga se v průběhu let nemění, což je případ obou zdejších celků, tak ať už je to červeno-bílá nebo modro-bílá kombinace, dýchne to na vás. Tohle je NHL. Proto jsme tady.
Velmi nelibě proto nyní nesu snahu o přidání reklam na tyto světoznámé dresy, byť nejvyšší vedení tvrdí, že jde pouze o experiment. Z Česka všichni dobře víme, jak to potom s těmi sponzory končí. Že se na ty dresy nedá dívat, natož je ještě s hrdostí nosit. A že přes reklamy na ledě není vidět na puk. Chtěl bych věřit tomu, že fanoušci dají managementu dostatečně hlasitě najevo, že NHL má zůstat „čistá“ a že reklamy na mantinelech jsou až až. Ale nejsem naivní. Konec jedné éry se blíží a proto mám obrovskou radost z toho, že jsem zažil nejvyšší hokejovou soutěž na světě tak, jak jsem si ji vždycky představoval. A už teď cítím, že jsem tomu hokeji propadl zase o něco víc než dřív. A úplně chápu, že obyvatelé Toronta teď na hokej chodí jako na společenskou událost. Žít tady dlouhodobě, taky bych tam chodil. Ta atmosféra vás strhne. A bez ohledu na to, zda váš oblíbený vyhraje a nebo jako ten můj dostane výprask 5:1, odcházíte ze stadionu s jednoznačným pocitem. Že to chcete zažít znovu.
Autor článku a zdroj fotografií: Jan Trávníček, musicserver.cz
