Tohle je reálný příběh Sejaana Ghafariho a jeho syna Butruse, který momentálně hraje na farmě Detroitu Red Wings. V článku je využito několika zdrojů z rozhovorů se Sejaanem, Butrusem a jejich okolím. Celý text je přepsán do přímé řeči ve stylu článků Bez frází kvůli většímu napětí. Přeji příjemné čtení.
*** Sejaan ***
Více než 250 000 mrtvých lidí.
Tolik obětí si vyžádal střet mezi křesťany a muslimy v libanonské občanské válce mezi lety 1975 až 1990.
Nechtěl jsem být jedním z nich.
Jsem křesťan. Tehdy pro mě bylo velmi riskantní cestovat z mého bydliště do hlavního města Bejrútu, kde jsem navštěvoval vysokou školu. Ke konfliktu kvůli náboženství jste zde mohli narazit opravdu snadno.
Bydleli jsme v Libanonu v malé vesničce na jihu země. Rozprostírala se tu dlouhá tabáková pole a na jedné takové skromné farmě jsem pracoval. Patřila naší rodině, takže bylo důležité přiložit ruku k dílu. Doma jsme elektriku neměli, chyběla i tekoucí voda. Nebyla to rozhodně výjimka, špatné podmínky tu měl prakticky každý bez rozdílu.
Vyrůstal jsem se starším bratrem Jusufem, který se do Spojených států dostal ještě před válkou v roce 1972. Odletěl za studiemi, když mi bylo sedm let.
Dlouho jsem poté bojoval s myšlenkou, že se tam také jednou podívám. Prožít si svůj americký sen.
*** Butrus ***
„Můžeme prosím hrát hokej?“ ptali jsme se neustále s bráškou táty.
Otec nerozuměl, co hokej je. Proto mu bratr Saleem řekl, aby si sednul. Poté jsme mu společně pustili film The Mighty Ducks. Tato vzpomínka mi i po letech vykouzlí úsměv na tváři.
Nejdůležitější ovšem bylo, že táta souhlasil. Přihlásil nás do týmu, ale pouze s jedinou podmínkou – museli jsme tomu sportu dát 110 procent a dělat všechno naplno. To bylo jeho pravidlo. Vlastně to bylo pravidlo celé naší domácnosti. Samozřejmě jsme mu to slíbili.
Co vám budu povídat, na začátku to bylo příšerné. Všechno jsem se učil od začátku, bruslit jsem totiž neuměl. Přesto jsem se nemohl dočkat toho, až budu zase na ledě.
I když to znamenalo, že jsem si musel vzít propocené chrániče po Saleemovi, protože jeho tréninky končily dříve než moje začínaly.
To víte, peněz nebylo nazbyt.
Zkoušel jsem to v útoku, v obraně a dokonce i v brance. Tam jsem ovšem dlouho nevydržel. Podle filmu The Mighty Ducks jsem si myslel, že chytat mohou pouze silnější děti. Já byl přitom drobek.
Netrvalo to zas tak dlouho a dostal jsem se znovu do pole. Bruslení mi šlo, stala se z něho moje přednost. Začal jsem dávat góly, přihrávat na ně a začínaly si mě všímat organizace v nejvyšších juniorských ligách.
*** Sejaan ***
Válka postupovala. Snažili jsme se na to doma nemyslet, ale dost dobře to nešlo.
Otec navíc začal chřadnout, viditelně mu nebylo dobře. Bohužel umíral. V době, kdy už to s ním nebylo dobré, vyslovil přání, abychom všichni z jeho rodiny emigrovali z Libanonu. Nechtěl, abychom tu zůstávali napospas.
Velmi jsem se s tou žádostí pral. Doma je doma, ale nakonec zvítězila obava o život. 13. prosince 1987 ve 22 letech jsem nasedl do letadla a vydal se tam, kam 15 let přede mnou můj bratr Jusuf. Do Spojených států.
Bylo to zvláštní, ale pořád jsem si opakoval, že musím uspět. Měl jsem u sebe pár dolarů a víru. V srdci jsem věděl, že dělám dobré rozhodnutí.
Opustit podnikání i rodinu mě bolelo, ale už to nešlo jinak.
Po příletu do Spojených států jsem viděl naprosto jiný svět. Neuměl jsem absolutně řeč, ale učil jsem se každý den. Během několika let jsem vystřídal pár zaměstnání. Dělal jsem opravdu cokoliv, až jsem se později vyšvihl na okresního manažera kadeřnického salónu.
Snil jsem o bohatství, stejně jako každý imigrant, který přijede do cizí země. Měl jsem asi trochu štěstí, ale povedlo se mi trefit zlatou žílu. Založil jsem malou společnost, která přepravovala auta a náhradní díly z USA na Blízký východ. To vydělávalo slušné peníze.
Bohužel válka v Perském zálivu v 90. letech moje podnikání naprosto položila. Bylo to tenkrát téměř ze dne na den. Byl jsem zpátky na začátku. Chtěl jsem se stát svým šéfem, ale zároveň mi chybělo něco, co prostě k životu muže patří.
Žena.
*** Butrus ***
Hokejově jsem vyrůstal v týmu Compuware, kde jsem prošel několika kategoriemi. Měli jsme tehdy velmi kvalitní tým. Mým spoluhráčem byl například Adam Lidström, jehož otec Nicklas zrovna válel jako kapitán Detroitu.
Zápasy v lize do 16 let svou kvalitu určitě měly. Soupeřili jsme s hokejisty, kterými byli například Christian Dvorak, Nick Schmaltz, J.T. Compher či Tyler Motte. Už tehdy byli skvělí.
Mně se taktéž dařilo. Měl jsem různé možnosti, ale věděl jsem, že budu muset jít do neprofesionální juniorské ligy. Věděl jsem, že mě čeká univerzitní cesta.
Ani tomu nemohlo být jinak. Ve 12 letech jsem se během letního hokejového kempu dostal do Munn Ice Arena v Lansingu, kde hrají studenti z Michiganské státní univerzity. Ihned jsem zatoužil stát se součástí mužstva.
Byl to neskutečný pocit, když jsem se dozvěděl, že jsem přijat. Ihned jsem na sociální sítě vložil svou fotku z tehdejšího kempu, kde jsem s Ronem Masonem. Neskutečný chlap. Do roku 2012 držel rekord ve výhrách jako trenér organizace v NCAA. Měl jich za 924. Obrovské číslo. To bylo sice časem překonáno, ale nic to na tom nemění. Byl to úžasný člověk, nechť odpočívá v pokoji.
Čtyři roky v USHL se tedy vyplatily. Stal jsem se součástí hokejového programu na Michigan State University.
*** Sejaan ***
Ke své manželce jsem přišel ve snu. Je to opravdu zábavná historka.
Zdálo se mi o mé kamarádce z Libanonu. Ráno jsem se vzbudil a nemohl na ní přestat myslet. Neviděl jsem ji celkem dlouho. Byla vdaná? Chodí s někým? Má rodinu? Pokládal jsem si tyto otázky neustále.
Když už to nešlo vydržet, poprosil jsem babičku, jestli by dokázala zjistit více.
Povedlo se.
Zjistila to nejlepší, co mohla. Nada byla svobodná. Dostal jsem telefonní číslo a nemohl se dočkat prvního hovoru. Trval čtyři hodiny a bylo to. Vzali jsme se v červnu 1992, to už jsem byl v Americe necelých pět let.
Ten vztah mi pomohl. S manželkou jsme rozjeli první společné podnikání, otevřeli jsme franšízu čerpací stanice. Pracoval jsem zde každý den, bylo jedno, zda byl víkend nebo svátek. Na tři syny jsem měl sotva čas. Byla to ovšem oběť, kterou jsem musel podstoupit. Zpětně bych neměnil, protože to neslo ovoce.
V jednu chvilku jsem vlastnil a provozoval devět čerpacích stanic, měl své zaměstnance. Musím se usmát, když si vzpomenu, jak jsem první dny ve Spojených státech chodil s anglicko-libanonským slovníkem a vše po slově překládal.
Takhle to nešlo donekonečna. Děti a manželku jsem sotva viděl, proto jsem několik stanic prodal a začal se více věnovat rodině. Bylo to třeba, kluci rostli a potřebovali mě. Život přeci nabízí více než jen práci. A já chtěl vidět svou rodinu častěji.
Stal jsem se tedy samozvaným hokejovým řidičem.
*** Butrus ***
Dřel jsem jako nikdy. Moc jsem si přál jet.
Turnaj pěti zemí v roce 2012 hostila Česká republika, konkrétně se hrálo v Chomutově. Měl jsem velkou motivaci reprezentovat. Kandidátů na sestavu mohlo být klidně 200, ale jet mohlo pouze 20 hráčů. Vešel jsem se.
Byla to pro mě obrovská čest. Povedlo se mi proti domácímu výběru zaznamenat asistenci, takže jsem se na vítězství na turnaji podílel i bodově. Neprohráli jsme jediné utkání a já hrál ve všech.
Celá rodina na mě byla hrdá, protože jsem byl jediným hráčem na turnaji, který měl arabské předky.
*
V kabině se snažím být vtipálek. Ve dvaceti mi například absolutně nerostly vousy. Nevadilo mi to, dokud jsme nehráli vyřazovací boje. Spoluhráči si pěstovali mohutné vousy, kdežto já na bradě neměl ani chlup. Musel jsem si koupit falešný knír, abych zapadl. Tenkrát jsem kluky opravdu pobavil.
Zároveň se snažím být pokorný. Vím, že už jsem mohl mít po kariéře. V juniorském věku jsem měl četné problémy s kotníkem a zlomenou čelist. Chvilku jsem si hrál s myšlenkou, že odejdu do Ontario Hockey League. To otec nechtěl ani slyšet. Pokud bych vážně šel do OHL, mohl bych se s univerzitní ligou rozloučit.
Vzdělání je přitom nutnost, to jsem věděl.
Na univerzitě jsem na dresu nosil číslo 44. Důvod byl prostý – Torey Krug. Miluju jeho hru. Snažím se podle něho hrát, ale jsem více defenzivní než on. Možná i kvůli tomu nemám tak sexy statistiky.
*
Čtyři roky na univerzitě utekly jako voda. Bylo třeba řešit, co bude dál. Hokej byl priorita.
Agent přišel s tím, že nabídky na stole jsou čtyři. Vybíral jsem pečlivě, ale jakmile jsem viděl tu z Toleda Walleye, nebylo o čem. Měl jsem jasno hned. Volal mi trenér Watson. Po hovoru s ním jsem se cítil skvěle. Věděl jsem, že dělám dobře.
V mém rozhodnutí hrál roli i fakt, že jsem byl v kontaktu s kluky, kteří prošli jak stejnou univerzitou, tak právě Toledem. Šlo například o Jeffa Lerga, který vytvořil v organizaci Walleye rekord v počtu vítězství v jedné sezóně (32) a v počtu vychytaných čistých kont (4). Jakmile jsem podepsal smlouvu, hned jsem mu volal. Byl opravdu nadšený a neustále mi říkal, že jsem udělal dobrou volbu.
Na svůj debut mezi profesionály nezapomenu.
Bylo to na konci sezóny 2019/2020. S Toledem nás čekal velký rival – Cincinnati Cyclones. Velmi jsem se těšil.
Vyhráli jsme 5:3. Všichni mi dokola opakovali, jak skvělou atmosféru umí naši hlasití fanoušci udělat. Díval jsem se před utkáním na videa z představování hráčů a z různých zápasů. Byl jsem z toho nadšený. Pak jsem proti Cincinnati vyjel na led a …
… nic. Pandemie koronaviru nám na základě rozhodnutí vlády uzavřela arénu. Prožil jsem tak svůj první zápas v profesionálním hokeji v absolutním tichu. Připadalo mi to jako trénink. Místo obvykle obsazených míst v hale nebyl žádný fanoušek. Goal horn zněl akorát pro zdi prázdné haly.
Ale úplně prázdno nebylo, to by byla lež. Publikum bylo tvořeno dvěma diváky – mými rodiči. Upřímně říkám, že bylo skvělé je tam mít. Jsem dítě imigrantů, vše jsme si vydrželi. Byl to super pocit.
A pokračujeme dál. Po sezóně v Rapid City jsem se vrátil zpět do Toleda. Domů.
Stále věřím, že si NHL dokáži vybojovat.
Že to urvu. Že si splním svůj americký sen.
Stejně jako můj táta.
(zdroj: msuspartans.com, ghafari.com, wikipedia.org, lansingstatejournal.com, alumniusj.org, usj.edu.lb, hokej.cz, toledoblade.com, eliteprospects.com; foto: lansingstatejournal.com, instagram Butruse Ghafariho)
